Čtvrté patro, Janáčkovo nábřeží
Byt byl ve čtvrtém patře domu na Janáčkově nábřeží a jeho jediná skutečná přednost se otvírala až za balkonovými dveřmi. Uvnitř kuchyňská linka z devadesátek a knihovna, která přetekla na podlahu. Venku Vltava, Střelecký ostrov, Národní divadlo se svou zlatou střechou a za ním celý hrad, nasvícený tak sebejistě, jak to umí jen budovy, které vědí, že je nikdo nepřestane fotit.
Byla polovina července a Praha měla ten týden, kdy se ani po půlnoci nedá pořádně ochladit. Lidé na náplavce pod nimi seděli na kamenné zídce s nohama nad vodou a bavili se tím zvláštním způsobem, kdy je slyšet rytmus konverzace, ale ne slova.
Vynesl na balkon dvě sklenky a láhev, kterou předtím půl hodiny chladil ve dřezu, protože lednice na tohle nikdy nemá čas.
Teplota a vzdálenost
Balkon byl úzký. To je u těchhle domů standard — vejde se tam stolek, dvě židle a jeden nezdařený pokus o pelargónie. Kdo si sedne, má koleno u kolena. Kdo se opře o zábradlí, stojí bokem k druhému a dívá se na řeku, což je nejpohodlnější způsob, jak spolu mluvit o vážných věcech.
Opřela se o zábradlí. Kov byl po celém dni ještě vlažný.
„Kolikrát denně si sem chodíš?" zeptala se.
„Podle toho, jak jde práce."
„To není odpověď."
„Je," řekl. „Jenom si ji musíš přeložit."
Pod nimi projela loď, jedna z těch pomalých vyhlídkových, s girlandou žárovek podél zábradlí. Světla se roztáhla po hladině do dlouhých pruhů a vlny je pak dlouho skládaly zpátky dohromady. Oba sledovali stejný bod na vodě a oba věděli, že ten druhý dělá totéž.
Rozhovor o ničem
Mluvili o věcech, které nikam nevedou, a dělali to velmi pečlivě.
O tom, že Střelecký ostrov vypadá v noci menší. O tom, jestli je pravda, že se tramvaje na Legerově dají slyšet až sem, když je vlhko. O jednom filmu, který ani jeden neviděl celý. Mezi větami byly pauzy a pauzy postupně vyhrávaly.
V jednu chvíli si šla pro sklenku, která stála na stolku za ním, a musela projít kolem. Balkon je úzký. Prošla blíž, než bylo nutné, a on se neuhnul víc, než bylo nutné, což je dvojice rozhodnutí, ke které se ani jeden nepřizná. Na okamžik měla jeho rameno na svém a bylo horké — v tom horku se to nedalo připsat ničemu jinému než jemu.
Vůně vlažného kamene, řeky a jejího parfému. Na Vltavě jsou v noci cítit tři věci: voda, nafta z lodí a rozpálený beton, který se konečně vzdává. Ta čtvrtá věc tam být neměla a byla tam.
Pramen vlasů
Otočila se zády k řece, opřela se lokty o zábradlí a dívala se do bytu skrz otevřené dveře — na tu knihovnu, na kruh světla lampy, na místo, kde končí venek a začíná něco jiného.
„Máš tady krásně," řekla.
„Tady venku?"
„Nejenom venku."
Zvedl ruku a odhrnul jí pramen vlasů, který jí vítr od vody položil přes tvář. Trvalo to o vteřinu déle, než by trval stejný pohyb mezi kolegy. A pak ruku nestáhl. Nechal ji na její tváři, palcem přejel po lícní kosti a ona se do té dlaně naklonila dřív, než stačila rozhodnout, jestli to chce udělat.
„Tohle bys neměl," řekla, ale řekla to zavřenýma očima, což ten argument dost oslabilo.
„Já vím," odpověděl a políbil ji.
Zábradlí bylo za jejími zády vlažné a tvrdé a ona se o něj opřela dlaněmi, protože jinak by se musela držet jeho. Držela se stejně. Sklenka někam odešla — někdo ji musel odložit, ale ani jeden by druhý den nedokázal říct kdo.
Bylo horko. Bylo horko celý týden, ale tohle bylo jiné horko, to, které začíná uvnitř a jde ven, a v pražském červenci se s ním nedá nic dělat. Jeho ruka jí sjela po krku, po klíční kosti, po rameni, a ramínko šatů šlo s ní dolů, jako by k tomu byla ta ruka celý večer navigovaná. Nadechla se u jeho úst a on ten nádech zachytil.
Pod nimi na náplavce se někdo zasmál, hodně daleko a úplně mimo. Ani jeden z nich to nezaregistroval.
Dveře do bytu
Vzala ho za zápěstí, sundala mu ruku z ramene a nepustila ji.
„Dovnitř," řekla.
„Venku je hezčí výhled."
„Vevnitř je postel."
Šla první, o krok, protože na tom balkoně se nedá jít vedle sebe. Prošli dveřmi z horka do horka. Ještě než se za nimi zavřely, natáhla se a zhasla lampu, aby jim zbylo jenom to, co jde od řeky.
Pak zavřel balkonové dveře.
Ráno na nábřeží
Láhev zůstala venku, dopita jen zpola, a přes noc se úplně ohřála.
Někdy kolem půl páté se nad Petřínem nebe zbarvilo do té své nepříjemně poctivé šedi a náplavka pod domem byla poprvé za celý den prázdná. Voda šla dál, jako by se celou dobu nic nedělo, protože z jejího hlediska se opravdu nic nedělo.
Dvě sklenky stály na stolku vedle sebe. Jedna z nich měla na okraji otisk rtěnky a druhá stopu palce ve zamlžené rose, a takhle vedle sebe vypadaly jako věta, kterou nikdo nedopsal.
O této povídce
Povídka je fikce. Pražské balkony ovšem fikce nejsou — a je jich nad Vltavou překvapivě mnoho, úzkých, nepohodlných a naprosto nenahraditelných. Většina dobrých pražských večerů se odehraje na ploše dvou metrů čtverečních.
Další texty najdete v naší rubrice blog. Aktuální nabídku a dostupnost najdete u našich společnic a v rozvrhu.
