Dohoda platila do jedenácti
Dohoda byla jasná: sklenka, hodina, rozloučení v jedenáct. Takové dohody se v Praze uzavírají překvapivě často a dodržují překvapivě zřídka.
Seděli v podniku v Týnské ulici, v jednom z těch sklepů, kde je i v létě příjemně a kde stačí sejít osm schodů, aby zvuk města zmizel úplně. Nad nimi bylo Staroměstské náměstí plné lidí, kteří fotili orloj z úhlu, ze kterého nikdy nevyjde. Dole hrálo rádio potichu a barman se tvářil, že tam není.
V jedenáct se podívala na telefon a otočila ho displejem dolů.
„Ještě hodinu," řekla. Ne jako otázku.
Prázdné náměstí
Vyšli ven o půl dvanácté a Staroměstské náměstí bylo skoro prázdné, což je stav, který turista nikdy nezažije a Pražan si ho pamatuje.
Kámen ještě držel teplo. Kolem Husova pomníku se protahovalo pár lidí, někdo vzadu u Kinského paláce zkoušel na kytaru čtyři akordy a nikdy pátý. Týnský chrám byl vysoký a černý a orloj se chystal odbít půlnoc pro dvacet lidí místo pro dvě stě.
Šli pomalu, protože rychlá chůze by z toho udělala odchod.
„Vždycky jsem si myslel, že tohle náměstí je hlučné," řekl.
„Je," odpověděla. „Jenom si musíš počkat, až přestane."
Zastavili se u sloupu, kde je do dlažby zasazená pražská polednice — čára, podle které se ve městě kdysi řídil čas. Postavila se na ni jednou nohou.
„Tady byl vždycky přesně poledne," řekla.
„A teď?"
„Teď je za pět minut půlnoc a stojím na poledni. Praha nikdy netvrdila, že to bude dávat smysl."
Hodina, která se nepočítá
O hodině navíc platí jedna věc: obě strany vědí, že je vypůjčená. Proto se v ní mluví jinak.
Šli Karlovou ulicí, tou nemožnou, zatáčející, kde jsou přes den lidé přišroubovaní na sebe a kde je po půlnoci slyšet vlastní kroky odražené od zdí. Výlohy s křišťálem a marionetami byly zhasnuté a působily najednou skoro důstojně.
V jednom z těch úzkých míst, kde se dva lidé nevejdou vedle sebe, šla první a on za ní. Otočila se, aniž by se zastavila, jenom aby zjistila, jestli se dívá.
Díval se.
Tentokrát se zastavila.
Byl tam výklenek, půl metru hluboký, s okovanými vraty, u kterých se sto let nic neměnilo. Ustoupila do něj a vzala ho s sebou a Karlova ulice se za jeho zády zúžila na proužek modrého světla.
„Kolik zbývá?" zeptal se.
„Neptej se."
Políbila ho ona. To bylo důležité a oba si toho všimli. Měla studené prsty a horké ústa a on ji zvedl o ten kousek, který jí chyběl, takže se zády opřela o dřevo, které bylo starší než celý zbytek jejich životů dohromady. Kabelka jí sjela z ramene a zůstala viset v ohbí lokte a bylo jí to jedno.
Praha po půlnoci má tuhle vlastnost: dovoluje věci, které by v šest odpoledne byly trapné. Dlouhé pohledy. Věty bez konce. Ruce, které se najednou přestanou chovat společensky. Někde nahoře prošel po Karlově pár turistů a jejich hlasy se odrazily od fasád a zase zmizely a ani jeden z nich se nepohnul.
Když se od něj odtáhla, měla dech, který neodpovídal tomu, jak pomalu celý večer šli.
„Tak tohle," řekla, „nebylo v dohodě."
Křižovnické náměstí, tři minuty
Vyšli u Karlova mostu. Staroměstská mostecká věž stála proti světlu jako vystřižená z černého papíru a na mostě bylo možná deset lidí — což je počet, který tam je zhruba čtyři hodiny denně.
Opřeli se o zábradlí ještě před věží, tam, kde je vidět na Vltavu, na jez a na Střelecký ostrov. Stál za ní, blízko, a ona se o něj opřela zády, protože v tu chvíli už nebyl důvod dělat cokoli jiného. Měl ruce na kamenné obrubě po obou stranách jejích a bylo to objetí, které z dálky vypadalo jako vyhlídka.
„Kolik zbývá?" zeptal se znovu.
Podívala se na telefon a zase ho otočila displejem dolů.
„Tři minuty."
„To je málo."
„To je přesně tolik, kolik jsme si dali."
Sklonil hlavu a políbil ji na krk, těsně nad límcem, a ona zavřela oči a nechala jez pod nimi, ať dělá ten svůj hluk za oba.
Konec hodiny
Ve tři čtvrtě na jednu bylo po hodině a ani jeden to neřekl nahlas.
Došli zpátky na Křižovnické náměstí, kde stojí sochy a kde je v noci vlhko od řeky. Podala mu ruku — což bylo mezi nimi po té hodině skoro absurdní gesto, a přesně proto ho použila.
Vzal ji. A nepustil.
„Kdyby ta dohoda byla jinak napsaná," řekl.
„Nebyla by to hodina navíc," odpověděla. „Byl by to jenom večer."
Chvíli stáli a drželi se za ruku uprostřed prázdného náměstí jako dva lidé, kteří se domlouvají beze slov, protože slova by to zbytečně zformalizovala.
„Bydlím tři minuty odsud," řekla nakonec. „Což je, když se to vezme kolem a kolem, přesně ten čas, co nám zbýval."
Šli přes náměstí zpátky do města a nemluvili. V Karlově zabočili doleva a pak ještě jednou a pak už je nebylo vidět.
Potom
Orloj mezitím dávno odbil půlnoc. Nikdo to nefotil.
Odbil i jednu a dvě a tři, což ostatně dělá každou noc bez ohledu na to, jestli se někdo dívá. Kolem čtvrté projel Karlovou první zásobovací vůz a jeho světla přejela po okovaných vratech ve výklenku, kde už dávno nikdo nestál.
Kdyby někdo ráno prošel po Karlově a hledal stopy, nic by nenašel. Ta ulice je stará osm set let a je zvyklá si nechávat věci pro sebe.
O této povídce
Povídka je vymyšlená, Praha ne. Staroměstské náměstí má dvě zcela odlišné podoby a ta druhá začíná zhruba ve čtvrt na dvanáct. Stojí za to ji jednou vidět, i kdyby jen kvůli tomu, jak nepravděpodobně tiché to místo umí být.
Další texty a povídky najdete v našem blogu. Kdo dává přednost realitě, najde aktuální nabídku u našich společnic, časy v rozvrhu a odpovědi na běžné otázky ve FAQ.
