Poslední světlo nad střechami
Bylo pár minut po sedmé a Praha měla ten svůj krátký, nespolehlivý okamžik, kdy se všechno zlatí. Ve Vodičkově ulici se rozsvítily první výlohy, tramvaj zaskřípala v oblouku k Lazarské a nad střechami Nového Města zbývalo poslední světlo — tenké jako list papíru, přiložený na fasády.
Stála v průjezdu činžovního domu z roku 1908 a čekala na výtah. Kabát přehozený přes předloktí, protože srpnové večery v Praze ještě odpouštějí. Slyšela, jak se někde nad ní zavírá mříž, jak lano nabírá a jak celá ta stará konstrukce ožívá. Zvuk, který znají jen lidé, co bydlí vysoko a zásadně nechodí pěšky.
Nespěchala. To byl vlastně celý ten večer — rozhodnutí nikam nespěchat.
Dva lidé a šest pater
Výtah dojel s tím drobným cuknutím, které starým kabinám nikdo neodpáře. Za sklem stál muž v rozepnutém saku, s kravatou povolenou o dva prsty, jako by ji celý den nesnášel a teprve teď měl odvahu to přiznat. Otevřel mříž. Neřekl prosím, jen ustoupil o půl kroku a pokývl — což je v Praze skoro totéž.
Vstoupila. Kabina byla ze dřeva a mosazi, se zrcadlem, které už dávno nedrží věrnost realitě: matné po okrajích, měkké ke všem, kdo do něj pohlédnou. Ve dvou v ní bylo o jeden loket míň místa, než by člověk chtěl, a přesně o jeden loket víc, než by potřeboval k tomu, aby se nic nestalo.
„Které patro?" zeptal se.
„Šesté."
„To je dobře," řekl. „Já taky."
Zavřel mříž. Kabina se zhoupla a vydala se vzhůru tou svou důstojnou, poněkud namyšlenou rychlostí, jako by věděla, že spěch je vynález mladých budov.
Minuta mezi patry
Mezi třetím a čtvrtým patrem světlo dvakrát mrklo a výtah se zastavil.
Ne dramaticky. Spíš tak, jak se zastavuje někdo, kdo si uprostřed věty vzpomene, že chtěl říct něco úplně jiného.
Chvíli oba mlčeli — ten druh mlčení, kdy se lidé velmi soustředěně tváří, že situace je běžná. Za mříží se pomalu sunula betonová stěna šachty a někde nad nimi bouchly dveře od bytu.
„Tohle dělá pravidelně," řekl. „Vždycky ve stejném místě. Údajně to není závada, ale povaha."
Zasmála se. V takhle malém prostoru je smích fyzická věc; roztáhne se, dotkne se stěn a vrátí se. Otočila hlavu k němu a zjistila, že se dívá do zrcadla — ne na sebe, ale na její odraz, což je něco úplně jiného a oba to věděli.
Nepřestal. Ona neuhnula.
Ve výtahu bylo cítit dřevo, chladný kov a slabá, dobře vybraná vůně, kterou si přinesl s sebou. Vnímala ji teprve teď, když se nikam nejelo. To dělá stání s prostorem: zvětší detaily a zmenší vzdálenosti.
Položil dlaň na mosaznou tyč vedle její ruky. Ne na ni. Vedle. Hřbety prstů se dotkly a ani jeden je neposunul zpátky. Kov byl chladný, on ne, a ten rozdíl teplot byl najednou to jediné, co v celé kabině existovalo.
„Bojíte se malých prostorů?" zeptal se.
„Ne," řekla, a slyšela, že to řekla o půl tónu níž, než chtěla. „Bojím se dlouhých pauz."
„Tak nebudeme dělat pauzy."
O centimetr blíž
Otočil se od zrcadla k ní — což je ve výtahu velká věc, protože tím se člověk vzdá výmluvy, že se dívá jinam.
Nechala ho přijít blíž. Ustoupila půl kroku dozadu, dokud se zády neopřela o dřevěné obložení, a to půl kroku nebylo o tom, že by chtěla pryč. Bylo o tom, že chtěla mít za sebou stěnu.
Zvedl ruku a hřbetem prstů jí přejel po lícní kosti k čelisti, pomalu, jako když někdo zkouší, jestli je led únosný. Zavřela oči na dobu, která byla mnohem delší než mrknutí, a když je otevřela, byl už tak blízko, že bylo cítit, jak dýchá.
„Šesté patro," připomněla mu. Znělo to spíš jako námitka pro formu.
„Jsme ve čtvrtém," řekl. „A stojíme."
Políbil ji.
Nebyl to opatrný polibek, ani ten druh, který se dá druhý den odbýt vysvětlením. Byl pomalý a vedený, jako by na to měl celý večer, a přesně tím ji odzbrojil. Kabát jí sklouzl z předloktí na podlahu a ani jeden se pro něj nesehnul.
Měla ruce v látce jeho košile dřív, než si stačila všimnout, že je tam dala. Jeho dlaň jí sjela po zádech níž a zastavila se v kříži, přitáhla ji o ten poslední centimetr, který tam visel od přízemí. Ozvalo se drobné kovové cinknutí — spona z vlasů dopadla na podlahu a vlasy se jí rozsypaly po ramenou a on toho okamžitě využil, sklonil se k jejímu krku a políbil ji pod ucho tak, že vydechla nahlas.
Zrcadlo naproti tomu všemu velmi taktně přihlíželo.
Někde nad nimi znovu bouchly dveře. Ani jeden z nich se nezastavil.
Šesté patro
Výtah se rozjel stejně nenápadně, jako se zastavil.
Šest pater trvá dvacet vteřin. Nepustili se ani na jednu z nich; jenom otočila hlavu, aby se mohla nadechnout, a on toho místa využil ke druhému polibku, o poznání méně zdvořilému než ten první. Kabina zastavila. Cvakla.
Odsunul mříž jednou rukou, protože druhou měl zaměstnanou.
Vystoupili do chodby, kde bylo z okna vidět na střechy až k Petřínu a kde světlo už dávno nebylo zlaté, jen modré a trpělivé. Zády se opřela o zeď vedle svých dveří a chvíli nedělala vůbec nic, jenom se na něj dívala a lovila dech.
„Vy jste říkal šesté," řekla.
„Říkal," přikývl a nespustil z ní oči.
Sáhla do kabelky pro klíče. Trvalo jí to o něco déle než obvykle, protože měla ruce zaměstnané tím, že se ho přestávala držet a zase začínala.
Zámek povolil. Otevřela dveře do tmavé předsíně, vzala ho za košili nad prvním knoflíkem a šla pozpátku dovnitř.
Dveře se za nimi zavřely.
Potom
Kabát zůstal ležet ve výtahu ještě dlouho potom, co odjel dolů prázdný.
Někdy nad ránem, když se nad Petřínem začalo nebe barvit tou svou nepříjemně poctivou šedí, bylo z okna v šestém patře vidět, jak se Praha zhasíná dům po domě — v opačném pořadí, než se večer rozsvěcela, a stejně beze spěchu.
Spona z vlasů se našla až za tři dny, v rohu kabiny, pod lavičkou. Vrátný ji dal do zásuvky k ostatním ztrátám a nálezům a nikdo si pro ni nikdy nepřišel.
O této povídce
Tahle povídka je fikce. Vznikla z jednoduchého pozorování: nejsilnější okamžiky v tomhle městě se často odehrávají v prostorách, kterými se má jen procházet — v průjezdech, na schodištích, ve výtazích, na zastávkách. Praha je na taková místa nezvykle bohatá.
Další povídky a texty najdete v naší rubrice blog. Pokud vás zajímá spíš skutečnost než literatura, mrkněte na naše společnice nebo na aktuální rozvrh.
