Erotické příběhy: Tiché taxi na Žižkov

Řidič ztlumí rádio přesně ve chvíli, kdy sednu dozadu. Neptá se proč; jako by chápal, že některá ticha jsou domluva beze slov. Venku je mokrá Praha a kapky na skle běží závody, které nikdo nevyhlásil. Mám ráda, když noc nechá věty vznikat pomalu — jako by to i ona věděla, že tyhle erotické příběhy se píšou nejdřív dechem a až potom slovy. Sedím za tebou, a přesto cítím, jak se na mě na vteřinu podíváš do zpětného zrcátka. Úsměv, který nepotřebuje slovník.

Ulice se protahují jako kočka. Když zabočíme, lampy nás na okamžik zabalí do oranžova a pak pustí. Nemluvíme, ale přesto se domlouváme: nejdřív čaj, pak možná okno, a pokud budeme chtít, tak víc.

„Krásná noc,“ řekne řidič, když zastaví pod kopcem.
„Ještě lepší nahoře,“ odpovíš a chytneš mě za ruku s přirozeností, která nepůsobí nacvičeně.

Schody pamatují jiné kroky, ale ty naše jsou dnes jisté. V domě je to staroměstské teplo, které bydlí ve zdech. Dveře cvaknou tak, jako by zavřely venek. V předsíni svítí světlo ani moc, ani málo — přesně tolik, aby se dalo nadechnout.

V kuchyni už čekají dvě šálky. Pára dělá líné kroužky a v tichu sedneme ke stolu, který viděl víc rán než nocí. Mluvíme o věcech, co se neumí předvádět: jak dlouho trvá, než ze sebe člověk setřese den; proč je palec po hřbetu ruky někdy víc než dlouhá řeč.

Dotkneš se mě tak lehce, že nejdřív nevím, jestli je to dotek, nebo jen vzduch. A pak už vím. S tím dotekem přichází to, co jsme oba chtěli — ne důkaz, ne gesto, ale potvrzení, že jsme na správném místě. Přisuneme židle blíž, až mezi námi nezůstane nic, co by překládalo.

„Můžu?“ zeptáš se, i když odpověď je už v místnosti. Sklopím oči — můj způsob „ano“.
Polibek chutná po čaji a trpělivosti. Není filmový; je to naše tempo, naše měkká hudba bez not. Dlaní přejedeš po mém předloktí a já se nadechnu o něco hlouběji, aby sis všiml. V tom dechu je místo pro všechno, co nespěchá.

Žižkov za oknem je stejný a přesto jiný. Sklo si pamatuje déšť, který teď jen občas zaklepe. Stojíme u parapetu a díváme se dolů, jako by to byla scéna pro nás dva. Černý deštník vede někoho domů. Nás už domů vést nemusí — stačí pár kroků zpět do pokoje se světlem a teplem.

Pohovka se pod námi mírně prohne. Tohle ticho je syté, ne prázdné. Dlaně se potkají uprostřed a chvilku jen držím jistotu tady a teď. Pak pokračují — pomalu, opravdu pomalu. Nejdu k cíli; mám cestu.

Opřu se o tvoje rameno a uvidím, že se usmíváš do prostoru — ne na mě, ale na jednoduchost okamžiku. Později řekneš „Zůstaň.“ Ne kvůli příběhu, ale kvůli klidu. Přikývnu. Zhasneme jen tolik, aby lampa zůstala vzpomínkou. Město stále šumí, ale my jsme o dům dál — v místnosti, kde se doteky píšou pomaleji než slova a zůstávají déle.

V komunikaci je něha. Ptej se a počkej na „ano“ — noc se tím změní v bezpečné místo.