Erotická povídka : Výtah za soumraku

Dveře výtahu se zavřely s měkkým zvukem. Čísla pater naskakovala pomalu, jako by na každé z nich chvilku spočívala. V odraze jsem viděl vaše rameno a koutky úst, jemné, uvolněné. Přikývla jste a pohledem se zeptala, jestli je tempo v pořádku. Bylo.

‍

Na chodbě bylo pološero. Karta zavrněla, dveře se otevřely do pokoje s lampou, která svítila teplým světlem, a oknem, které se dívalo na město. Na stolku čekala konvice s čajem a dvě skleničky. Nikdo nespěchal.

„Máte raději chvíli u okna, nebo si sednout?“ zeptala jste se.
„Nejdřív okno,“ řekl jsem, „a pak dvě minuty ticha.“
Usmála jste se. Skleničky o sebe cinkly tak tiše, že to skoro nebyl zvuk, spíš gesto.

Město pod námi mělo barvu inkoustu. Povídali jsme si o maličkostech: jak v noci kloužou kostky na Starém Městě, kde je nejlepší přejít řeku, když člověk nechce ztratit tempo, a co dělá s večerem šálek jasmínového čaje. Nebyla to konverzace k výsledku, spíš ladění tónu.

„Kdyby se něco nehodilo, řeknete mi to?“
„Hned,“ přikývl jsem. „A vy?“
„Taky hned.“ Znělo to jako dohoda, ne jako podmínka.

U okna jste přejela dlaní po zácloně a nechala ji zase spadnout. Byl v tom klid. Žádné velké kroky, jen souhlas, který se potvrzuje po malých krocích. Přesně to jsem hledal, když jsem procházel naše slečny a četl pár vět na kartách. Věděl jsem, že chci večer, který dýchá.

„Jestli budete chtít, můžeme zvolnit ještě víc,“ řekla jste.
„Prosím,“ odpověděl jsem.

Lampa se ztišila a z koupelny zůstal jen úzký pruh světla. Dvě minuty ticha nebyly prázdné. Byly plné měkkých odlesků na stěně a malých pohybů, které nikam netlačily. Vaše ruka našla moji tak přirozeně, jako když člověk zavře knihu a nechá stránku doznít.

Čas se rozprostřel. Hodiny přestaly mít význam. Věděl jsem, kolik jsme si vybrali předem, a že to stačí. Kdybych příště váhal mezi délkami, připomněl bych si, že smysl má okno, ve kterém se člověk nezadýchá. Přehled je ostatně jasný v ceny & balíčky.

„Až budete chtít, posadíme se,“ navrhla jste po chvíli.
Seděli jsme blízko, ruce na kolenou, dýchání klidné. Souhlas i nesouhlas se daly říct jednou větou, někdy jen pohledem.

Na konci jsme nechali město dojít až k okraji skleniček a zůstali pár minut v tichu. Výtah cestou dolů zase ukazoval čísla pater, ale už se nezdála tak důležitá. Bylo to jako značení na mapě, kde si člověk sám zvolí, kde se zastaví.

„Děkuju,“ řekl jsem u dveří.
„Já děkuju,“ odpověděla jste.

Později večer jsem ještě nahlédl, kdo je dnes k dispozici — spíš ze zvyku než z nutnosti. (Když budu plánovat další okno, mrknu v klidu na Kdo dnes pracuje.)

Jestli to mělo jméno, bylo krátké a přesné: soumrak, výtah, pomalé ano.

‍