Erotické příběhy: Hodina navíc u Staromáku
Pomalý výtah, teplé světlo a ano, které si říká čas
Výtah jede, jako by neměl kam spěchat. Sleduju čísla, jak se střídají, aniž bych počítala — nechávám patro, aby si našlo nás. V zrcadle vidím tvoji ruku blízko té mojí: nedotýká se, jen je. Ten druh přítomnosti, který působí jako bezpečí místo spěchu. Kdyby byla noc seznam, právě jsme u položky „zůstat“.
U dveří pokoje na chvíli zadržíš klíč. Uvnitř jsou lampy zlaté, ne ostré — dvě židle, postel jako voda a okno, které si nechává výhled pro sebe. Snadno si představím, že právě tady se zrodí jeden z našich erotických příběhů.
„Musíš brzy jít?“
„Ne, pokud řekneš ještě chvíli,“ odpovím.
Vybalujeme tak pomalu, až je to skoro dech: boty u nohy židle, sako přes opěradlo, telefon displejem dolů. Naliješ nejdřív vodu, ne víno. Sedíme a necháme, aby práci odvedlo ticho. „Řekni mi, co chceš dnes večer,“ zeptáš se ne jako zkoušku, ale jako dar.
„Chci čas,“ řeknu. „Ne víc hodin — jen ten, co se umí roztáhnout.“
Židle nás drží, postel ještě nespouštíme. Koleno si najde moje a rozhovor bloudí: města, která chybí; vůně hotelových chodeb; proč může být zatažený závěs malým útočištěm. Natáhneš se pro moji ruku a já ti ji dám, ne jako kapitulaci, spíš jako souhlas napsaný do kůže.
„Můžu?“
„Prosím.“ Slovo maličké a těžké zároveň.
Dotkneš se mé tváře hřbetem prstů tak pomalu, že si zapamatuju i cestu, kterou přicházíš. První polibek je opatrný, skoro formální — představení, ne představení se. Odpovím stejným jazykem. Zastavíme se, abychom si všimli. Začneme znovu. Rytmus je náš.
„Podívej,“ řekneš a odhrneš závěs o šířku dlaně. Město nám dá střechy a hodiny, co měří čas ostatním. My si držíme svůj. Stojíš za mnou a tvůj dech najde místo pod uchem, kde teplo zůstává déle. Zavřu oči a okno zmizí.
U stolu se sklenky konečně setkají s vínem. Pokládáš tu svoji s takovou ohleduplností, že to vypadá jako zdrženlivost, ale není. Péče je ten nejtišší luxus. Mluvíme o zítřku, jako by byl jen místo pro snídani, ne důvod odejít.
Když se přesuneme k posteli, neměníme rychlost. Prostěradla se stanou partnerem v hovoru — šustnutí, co odpovídá. Políbíš mě na čelo a něco ve mně povolí, jako když se vysvleče stuha. Říkáme toho málo a pokoj začne mluvit za nás: lampa se ztlumí na vzpomínku, vzduch zpomalí a dotek se rozhodne být neuspěchaný, nebo nebýt vůbec.
„Zůstaneš?“ zeptáš se — konečně nahlas to, co nás provází od výtahu.
„Ano,“ řeknu. Slovo přijde jako dveře, které se otevřou z obou stran.
Ležíme na boku tváří v tvář, tak blízko, že sdílíme stejné malé podnebí dechu. Tvůj palec najde linii mého zápěstí a zastaví se; můj odpoví tepem. Z toho výměnného tepla si postavíme malý pokoj: čtyři stěny z trpělivosti, strop z ticha a podlahu ze saténu.
Když zhasneme, nic nezmizí. Tma je další místnost. Najdu tvoji dlaň a políbím ji, pak nechám ruce odpočívat uprostřed, jako bychom drželi mapu, kterou nepotřebujeme číst. Hodiny venku pokračují pro všechny ostatní. My zůstáváme s hodinou, kterou jsme si půjčili.
Tichý luxus vzniká z pozornosti: ptát se, počkat, všimnout si. Tak se noci mění ve vzpomínky.