Erotické povídky: Balkon nad Vltavou

Praha po dešti voní po kameni a trávě. Na balkoně nad Vltavou je ticho, které nejsou jen decibely — je to prostor mezi slovy, do kterého se vejde dech, úsměv i nevyřčené ano. Opírám se o zábradlí a z dlaní se mi zvedá chlad, takový ten dobrý, díky kterému člověk víc vnímá teplo. Město pod námi si šeptá; lampy kreslí do řeky zlaté stopy a kapky, co zůstaly na plášti, se s každým závany větru zalesknou. Tenhle večer by jednou klidně mohl být zapsaný mezi naše erotické povídky — tiché, pomalé, bez spěchu.

„Je ti zima?“ zeptáš se tiše, jako bys nechtěl rušit odraz světel na vodě.
Zavrtím hlavou, ale stejně mi přehodíš přes ramena deku. Voní čistotou a kdesi v ní je skrytý klid, který uklidí i to, co jsem si přinesla z dnešního dne. Vím, že dnešní večer nezačne dotekem. Začne bezpečím.

Uvnitř svítí jediná lampa. Nepředvádí se; dělá jen to, co je potřeba — vytváří místo, kde se dá zpomalit. Položíš na stůl dvě sklenky, ale nespěcháš, abys je naplnil. Sednu si na okraj postele, prsty nechám sklouznout po saténu a poslouchám to jemné šustnutí. Je to zvuk, který člověka navede: tudy.

„Co chceš dnes večer?“ ptáš se, a je to otázka, která se dá uchopit zlehka i pevně.
„Jen zpomalit,“ řeknu. „A nechat všechno chvíli dýchat.“

Sedneš si vedle mě tak blízko, že cítím teplo tvých dlaní ještě dřív, než se mě dotknou. Hledám si rytmus, takový ten přirozený, co nenastavuje stopky. V erotické povídce by teď možná přišla bouřka, ale já vím, že to nejhezčí bývá v nádechu před polibkem.

Mluvíme o ničem, a přitom o všem. O vůni deště v různých městech, o tom, kde se člověk cítí doma, i když je to jen na pár hodin. Sleduju, jak se ti hýbou koutky úst, když se usměješ, a vím, že mi stačí přiblížit se jen o šířku dechu.

„Můžu?“ ptáš se očima.
Odpovím přikývnutím. První dotek je lehký jako šepot. Přejedeš prsty po mé lícní kosti a na okamžik se zastavíš u ucha, tam, kde teplo zůstává o chvilku déle. Polibek, který přijde, má chuť po tichu. Je z těch, které nic neslibují — a právě proto se dají následovat.

Necháme mezi sebou mezeru — záměrně. Je to místo, kam se můžeme vracet. Ruka přes satén je jako vzduch nad hladinou; vidíš v něm odraz města, ale voda si zatím nechává svoje tajemství. Přitáhneš mě blíž a já vím, že tenhle večer je o přiblížení, ne o cíli.

„Pojď zase na balkon,“ navrhneš. Deka zůstane na mých ramenou a my vyjdeme do vlhké noci. Déšť už jen dohání sám sebe, pár posledních kapek stéká z okapu. Postavím se k zábradlí a ty mě obejmeš zezadu, přesně tak, aby mi do krku padalo teplé světlo z pokoje. Vltava dole zvedne hladinu a já mám pocit, že nám rozumí.

„Zůstaneš?“ zeptáš se. Je to jednoduché slovo, ale uvnitř je plno prostoru.
„Ano,“ řeknu, a to ano se mi rozlije po kůži jako něco, co jsem už dlouho potřebovala slyšet.

Uvnitř naliješ sklenky, a já si uvědomím, že na vínu mám nejraději ten první okamžik, kdy se na jazyku potká s hřejivem v hrdle. Posadíš se proti mně, kotníky se nám dotknou u okraje postele a já si všimnu, jak opatrně pokládáš sklenku na stolek. Opatrnost je velkorysost, říkám si. Ne šetrnost ze strachu, ale ohleduplnost. Přála bych si, aby tohle lidé říkali častěji nahlas.

Když ke mně vztáhneš ruku, nevnímám to jako gesto, ale jako otázku, a mojí odpovědí je dlaně vyjít naproti. Zahákneš prsty o moje tak, abych měla čím projít k tobě blíž, a já projdu. V tom doteku se usadí všechno, co jsme si dnes řekli. A i to, co jsme si nechali na příště.

Lehneme si do saténu, ale nezhasínáš hned. Necháš lampu ještě chvilku pracovat — ať si místnost zapamatuje naše tvary. Políbíš mě na čelo a vím, že je to přesně to místo, kde bych dnes chtěla cítit teplo nejdýl. Ticho není prázdné; je plné. Vzpouzí se slovům, protože nic vysvětlovat nemusí.

Zvenku přichází město. Je to zvláštní: jakmile se zavřou dveře a rozsvítí jedna lampa, všechno se ztiší tak, že zůstane slyšet jen to, co opravdu patří dovnitř. Hladíš mi paži a po každém pomalém tahu necháš krátkou pauzu. Ta pauza je moje. Vyplním ji dechem.

Usměješ se do prostoru a já to vidím, i když nemíří na mě. Je to úsměv spokojenosti, ne vítězství. Přetáhnu deku přes naše boky, přitisknu se blíž a nechám, aby se tvůj tep srovnal s mým. V erotických povídkách prý bývají velká gesta, ale mně připadá největší to, když se nám spolu dobře dýchá.

Když konečně zhasneme, nezmizíme. Tma nás neschová; naopak, dovolí nám být tam, kde nepotřebujeme kontrolovat každé slovo. Najdu tvoji ruku a políbím ji do dlaně. Můj hlas je tichý: „Dobrou noc.“
„Ještě ne,“ řekneš, a já vím, že to „ještě“ není o čase, ale o chvíli, která si říká o to, aby neskončila přesně teď.

Zůstanu. Dovolím si nebýt nikde jinde. A někde dole v řece si ten večer někam zapíší — dvě těla, jeden klid, žádný spěch. Až ráno otevřeme okno, zamlží se sklo a my se tomu zasmějeme, jako by to byl náš první společný vtip.

Pomalé tempo je umění. Když si dáte čas na souhlas, dech a signály, tělo si zapamatuje víc než jen dotek.